„Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna.“ (Gal 4,4)
Reální lidé s reálnými pocity
Bylo nebylo – tak bychom mohli naše vyprávění začít. Jenomže nejde o žádnou pohádku, mýtus, babskou povídačku nebo zkrátka výplod něčí představivosti, ale o opravdový příběh. Postavy v něm vystupující nejsou pouhá papírová pimprlata. Jsou to lidské bytosti z masa a kostí, které prožívaly nejrůznější pocity, zápasy, naděje a sny, podobně jako dnes my.
Téměř všichni měli společnou velmi důležitou věc. Navštívil je totiž Boží posel - anděl a zjevil jim, že jsou povoláni ke spolupráci na dramatu naplnění největšího příslibu, jaký kdy Bůh dal svému lidu: že Bůh sám sestoupí mezi svůj lid. Přestože se tento příběh odehrál před více než dvěma tisíci lety, promlouvá každičká jeho část i každá postava, která v něm vystupuje, s velkým důrazem přímo do našich životů.
Příběh Ježíšova narození oprášený jen o Vánocích?
Příběh Ježíšova narození obyčejně odpočívá po většinu roku v knihovničce. V prosinci ho vytáhneme, oprášíme, necháme na pár týdnů zazářit, načež ho krátce po Vánocích opět odložíme na jedenáct měsíců stranou. Tento úžasný příběh nám ovšem má co říct každý den našeho života.
Je to poselství naděje, jež zvěstuje,
že Bůh nikdy nezapomíná na své sliby
a plní je v dokonale zvolený čas.
Říká nám, že Bůh si vybírá obyčejné lidi,
kteří ho milují, aby pro jeho království
vykonali mimořádné věci.
Nabádá nás, abychom věřili,
že Bůh v nás dokáže způsobit
zrození něčeho velikého,
ačkoli dobře víme, že sami bychom to
nikdy nezvládli.
Ujišťuje nás, že u Boha není nic nemožného.
Připomíná nám, že nás Bůh tolik miloval,
že poslal svého Syna – část sebe sama -,
aby s námi byl jako světlo v naší temnotě,
jako naděje uprostřed naší beznaděje,
aby nás přivedl na cestu,
která je v souladu s jeho vůlí.
Dovolím si tedy tvrdit, že je to příběh příhodný pro všechna roční období.
