Na počátku si Bůh chtěl postavit betlém, a tak stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky. Nejprve vymyslel čas a rozdělil ho na měsíce, týdny a dny. Dny vznikaly milióny let, které jsou pro Boha jako mžik. A pak se pustil do práce.

Učinil oblohu a zaplnil ji hvězdami a ptáky.

Učinil světlo a potom slunce (tak to stojí v Bibli, i když se to zdá divné) a v noci rozsvítil bílou lampu, to aby bylo Ježíškovi dobře vidět do tváře a andělé se na Štědrý večer nespletli.

Učinil hory, tak skutečné, že vypadaly jako z korku, a ověnčil je orly a sněhem.

Učinil moře a oceány ze stříbrného papíru a velké pouště ze zlatavého písku pro velbloudy Tří králů.

Pak si zavolal tu nejmenší hvězdičku ze všech hvězd – měla sotva 6 miliónů hypermegawattů – a zavedl ji až na druhý konec vesmíru. Tam do ní zlehýnka a přeopatrně ťukl jedním prstem, právě tak akorát, aby za několik tisíc století zablikala na arabských plážích před zraky mudrců z východu.

To všechno nebylo pro Hospodina nijak těžké. Pouhým pohledem nabarvil veškeré druhy květin, které stvořil, a břehy řek vystlal mechem. Dal vyrůst stromům, které, když se napřímily, rozhýbaly vzduch a způsobily jemný vánek a vichr. Dnes se sice říká, že to vítr hýbe stromy, a ne naopak, ale to by se muselo nejdříve dokázat.

Z větru se zrodily písečné duny a první hudba polí.

Potom si Bůh udělal přestávku a zamyslel se nad tím, kam postaví svůj betlém. A rozhodl se pro městečko Betlém. Vymyslel si postavičky: býčka, oslici, pradleny, pastýře… A jelikož neměl nijak naspěch, založil jim rod: rodiče, prarodiče, praprarodiče. Stovky životů na vytvoření každého jednotlivého života; stovky lásek na dosažení toho správného výrazu obličeje, tónu hlasu a gesta rukou v Božím betlémě.

Pomyslel na svou Matku – celou věčnost o ní snil. A protože se mu stýskalo po jejím pohlazení, začal na Mariiných předcích kreslit jakoby náčrty této květiny, která měla ve svůj čas vykvést.

Stejně jako malíř, který se usilovně snaží o dokonalé tahy štětcem, namaloval Bůh tisíce úsměvů na tisících rtů. Na očích jiných si nacvičil přečistý pohled, který měla mít jeho Matka. A pak se jednoho dne narodila Panna Maria, jeho milovaná dcera, jeho neposkvrněná snoubenka, jeho mistrovské dílo. Postavil ji do betléma hned vedle jesliček s Ježíškem, který – protože byl jenom její – byl jejím živým obrazem.

I viděl Bůh vše, co stvořil. A bylo to velmi dobré, ba co víc, bylo to úžasné. Líbilo se mu to tak moc, že se rozhodl narození svého Syna vysílat v přímém přenosu každý prosinec v dějinách a v každém srdci, ve kterém by bylo místo pro betlém. Tak vymyslel Vánoce.

Vánoce, to není nějaké výročí, ani památka. Také to nejsou jen city. Je to den, kdy Bůh staví v duších betlém. Prosí nás jen o to, abychom mu uvolnili nějaký koutek a umyli si uši, abychom mohli naslouchat štědrovečerním andělským koledám…

 

Se svolením zpracováno podle knížky Enrique Monasterio,
Jak si Pán Bůh postavil betlém, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Poetické dílko E. Monasteria vychází česky poprvé,
zatímco ve Španělsku se dočkalo od roku 1995 již patnácti vydání.
Žánrem připomíná Exupéryho Malého prince: tváří se jako kniha pro děti,
ale osloví spíše dospělé čtenáře, vnímavé pro duchovní hodnoty v hávu krásné literatury.